Moje pravdy

Jediný boj, který za to stojí

Strašáček, bubáček tak roztomilé podstatné jméno, ale bohužel často v nás vyvolává pocit prožívaný strachem, stresem. Také děs, fobii, hrůzu, noční můru, bolest břicha, třes, nespavost, nevolnost, bledost. Jsou to ty pocity, které vyprovokují obavu, nejistotu, pochybnost. Kdy se vážně bojíme, co se dnes, zítra, pozítří stane.

Existuje strach, který máme všichni. Kdy jsme díky němu opatrnější a zodpovědnější. Když řídíme auto nebo hlídáme děti. Kdy se vyhýbáme nebezpečným situacím a víme, že kdybychom byli lehkovážní, mohlo by dojít k úrazu, k poničení, ke ztrátě. Tento strach je důležitý, abychom přežili, ale dnešní svět v nás vyvolává tu nebezpečnou emoci, co, kdy, kde bylo, je a bude.

Ano, bývá to noční můra z toho, jestli budeme mít práci, jestli přijde epidemie nebo ještě větší krize. Zdali, nás nepostihne nevyléčitelná nemoc nebo, zvládneme-li obtížné období nesvárů, těžké situace a v neposlední řadě i nejnáročnější smrt.

Strach jsou momenty, kdy se nám začne hroutit svět, kdy hodiny přestanou tikat, zastaví se krev v žilách a necítíme ani tlukot srdce.

Staneme se loutkou, se kterou si může každý hrát.

Tak krátce, přesto výstižně mohu napsat co je strach.

A když nás přepadne?

Když ta situace vznikne, co s ní?

Jak naložit s neúspěchem, ztrátou něčeho nebo někoho?

Nevíme. Ve škole nás učí sčítat i odčítat, gramatiku i cizí jazyky, ale jak zvládnout závažné situace nás nikdo nenaučí. Existují poradny, centra první pomoci. Je tu i ta první nejzákladnější pomoc rodina, přátelé, ale přesto si přejeme usnout a už se neprobudit. Chceme usnout a nechat si zdát ten nejkrásnější sen a až procitneme, naším přáním je, aby byl skutečný.

Bohužel, často se budíme se zděšením a zjištěním, že to byl jen sen a že ten pocit trvá dál, že jsme někde úplně dole, a nemůžeme se z toho vyškrábat. Že jsme spadli do hluboké černé díry, odkud není návratu.

Ano, tam nás může zahnat strach. Strach z toho, že neuspěji, strach, že nejsme dokonalí, že to nesvedeme, neumíme, nenaučíme se nebo se znelíbíme. Strach má mnoho tváří, přesto je to asi nejzákeřnější emoce, která nás může dokonale zničit, Ano, sebere nám vše, naši důstojnost, sebevědomí, vědomosti krásu i zdraví. Sebere a nikoho se neptá. Prochází naším tělem a dělá si co chce. Pobíhá rychle a ničí co může. A my tomu přihlížíme, ale jen tak dlouho, dokud si neuvědomíme, že si dovolil až příliš, že byl tak drzí, že bez dovolení vyplenil to, co jsme roky pěstovali. Že neumí nic, jen ničit a zabíjet.

Ano, to dokáže strach, zabíjet v nás naději, víru, tužby, potřeby. Bojíme se říct, co si přejeme, po čem toužíme, co vlastně chceme a co samozřejmě dokážeme.

To, že se dočítáme, o úspěších jiných nám sice může způsobovat jisté pochybnosti o nás, ale nesmíme věřit všemu, co se píše. Víte, oni ti druzí mají možná větší strach a starosti, jak si ten úspěch udržet. Též to nemají jednoduché, jako nikdo z nás a jestli nám něco určitě může pomoci, pak je to nevšímavost k médiím a informacím v nich. Jsou to ti největší strašáci, bubáci aj.

Pro nás je nejdůležitější toho mizeru, toho poblázněného skřítka zkusit přemluvit ať nám přestane ubližovat. Představujme si ho jako docela hezké strašidýlko, které se v nás zmenšuje a zmenšuje, až dočista z těla zmizí. Odčarujme ho z těla pryč, protože strašidla nejsou v reálném světě, nejsou skutečná, jsou jen a jen v pohádkách a pohádky máme všichni tolik rádi.

Dejte si STOP strachu, který je jen myšlenka. Dejte START všemu, co chcete a přejete si. Dejte si zelenou do všeho, kam se chcete vydat, co chcete vidět, prožít, užít si.

 Přeji vám příjemnou cestu bez strašidel.

Co znamená (nejen) pro ženu dotek

Dotek pro ztišení, klid, odpočinek, obnovení, dotek proti strachu, obavám, pro posílení…

Dotek není jen fyzické pohlazení, povzbuzení, ochrana a jistota, dotek může být i verbální, vyslovený obdiv, vyjádřená poklona, sdělená pochvala, to vše i víc je dotek, který každodenně potřebuje každý z nás, a ač si možná namlouváme, že to bez něj zvládneme a vše dokážeme, tak z vlastní zkušenosti mohu říct, ano, ale jen malou chvíli.

Dotek může být slůvko od maminky, dotek může být rada od kamarádky, dotek ten nejžádanější a nejpřirozenější může a je dotek ruky, která nás pohladí, když to nečekáme nebo právě očekáváme a je to čin, který snad slovy těžce vyjádříme.

Dotek se cítí, prožívá, žije. V té chvíli je zapomenuto na starosti, bolesti, křivdy, na potíže, problémy i nesmyslné předsudky.

 V tu chvíli tajete jako sníh, jste schopni stromy kácet a víte, že dokážete úplně vše, že se už nebojíte, strach najednou odešel a vy máte tolik síly, že jí můžete rozdávat. Jen jediný dotek a vaše mysl, vaše tělo dostane tolik energie, že se nedá ničím změřit. Taková je síla doteku.

Doteky jsou jako pilíře staveb, doteky jsou mosty k dalším cestám, doteky jsou ničím nenahraditelnou energií, která se vlévá do těla asi rychlostí rozbouřeného moře nebo rychlostí blesku, nezměřitelný tlak, který umí vytvořit v každém z nás jen jeden, jediný, dotek lásky.

Tak přirozená potřeba a tolik málo dávána i přijímána, proč?

Zapomněli jsme na to? Není snad dost času? Stydíme se za to?

Kdo jej potřebuje, děti, ženy, muži? Všichni, dočista všichni.

Dotek – že by luxus dnešní doby, který si nemůžeme dovolit?

Ano, luxus, který si může dovolit úplně každý z nás, není většího bohatství, neexistuje nic, co by dotek nahradilo, co by ho vytlačilo, odstranilo, odsunulo do pozadí a přesto je někde daleko za devatero horami a řekami a my stále hledáme a hledáme a nenacházíme….

Ano, hledáme dotek, doteky, úsměvy, polibky…. A další projevy přirozené potřeby každého z nás – lásky.

Ano, četla jsem různé knihy, články, kde dostáváme rady, kde se dočteme moudra minulosti, která nám slouží i dnes, dozvídáme se, jak se máme mít rádi, jak o sebe pečovat, co je to sebeláska aj., ale k čemu nám to vše vlastně  je  a bude, když sami nebudeme moci dát, dávat a zároveň i přijímat, k čemu by nám bylo se milovat a být tady sami, k čemu by pak byla stvořena žena a k čemu muž.

Jsme stvořeni pro lásku, k jejímu přijímání a dávání, dotekem v jakékoli podobě, až toto začneme chápat, začneme i tak žít, bude tu teplo, bude tu láska, bude ráj na zemi.

Pro nejen dnešní den Iva.

Když ti jedenkrát……

Jupí, jé, ach, paráda, super, to jsou výkřiky radosti, citoslovce vyjadřující náladu. Jak je krásné, že svět nám leží u nohou a jak jsme dobří, že jsme zdolali ten nejvyšší vrchol.

Ano, toto prožíváme ve chvílích, kdy k nám přichází nebo spíše přišla ta známá malá muška zlatá – štěstí.

Ono se říká, že štěstí je jen okamžik, že je to jen chvilička slasti, moment ohromné euforie a my toužíme, aby ten okamžik trval věčnost. Zvláštní, jak rychle se tělo nabaží a najednou už z té velké radosti zbude ,,jen,, pocit spokojenosti, ale právě pro tuto spokojenost potřebujeme ty malé i velké zážitky opravdového štěstí.

Ano, štěstí může být výhra v loterii, první místo v soutěži, přijetí na školu, zvládnutí obtížné zkoušky. Štěstí je, i když stihneme už odpískaný vlak nebo nalezneme ztracenou náušnici, či malou minci na chodníku. Štěstí je situace, kdy již nedoufáme v úspěch a on se nakonec dostaví. Štěstí je moment, kdy se nám ten zatracený svět zase začíná líbit. Tedy, on se nám líbí, jen s některými věcmi nesouhlasíme, některé nás trápí a některé hodně štvou, ale když k nám přijde štěstí, vše zmizí, svět zrůžoví, zkrásní. Život se zdá lehčí, ba úplně lehký a dokonce se vytratí i ty všechny nezdary a předešlé prohry, neúspěchy.

Všimli jste si toho někdy?

Zažili jste to? Jakpak by ne, jen na to brzy nějak zapomínáme.

Hm,….hm,…

Zvláštní je, že toto bereme někdy za samozřejmost, prostě si řekneme. No, konečně máme také štěstí my nebo, no, to je dost, že mi to vyšlo. Dál také můžeme slyšet pochybnosti o svém štěstí např. No, kdo ví, co bude zítra, když mám tolik štěstí, ale také ani se mi nechce věřit, že mám štěstí. Dokonce to třeba ani nikomu nesdělíme, co kdyby mi to štěstí někdo záviděl, někdo nám ho vzal nebo dokonce do rána někam ulítlo.  No, jaké by to potom bylo štěstí, že?

Tak co, slyšíte se, vidíte se?

Co kdyby nám to štěstí někam ulítlo ?

To je otázka, ale znám dost lidí, kteří to tak mají. Bojí se o své štěstí. Občas slyším větu typu, neříkej to nikomu, nikde o tom nemluv, raději si to nechám pro sebe. Nemůžu ti to říct, fakt nemůžu aj.  Je normální, abyste byli šťastni, když se to bojíte říct světu, je normální, abyste tajili své radostné emoce?

Co říkáte?

Neslyším.

Však já vím, není.

Lidé se někdy za své štěstí stydí, nevěří si a tak se asi i doopravdy obávají, aby jim ho někdo do rána nezcizil. Ono nikdy nevíte, třeba existují skřítkové, co sbírají štěstí. Já je tedy na mou duši neznám. Ale kdo ví, že?

Dovolím si napsat, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Já se nebojím a já i svoje štěstí křičím všude kolem, do každého koutu. Já ho neofukuji, já ho prožívám, pouštím do světa a ráda se o něj dělím. Ono je pak ještě větší a větší a větší a mohu si jej užívat mnohem déle, než ti, co si ho doma schovávají pod postel.

Cítíte to?

Kouzelný čas, vznášíte se, tancujete, smějete se.

Štěstí je totiž pocit, který vám vykouzlí úsměv na tváři, se kterým vy můžete obdarovat někoho dalšího, kdo váš úsměv právě dnes, právě nyní potřebuje. Kdo na něj možná v tuto chvíli čeká. Všimněte si, štěstí jsou okamžiky, kdy se každý z nás usmívá. Někdo méně, jiný více, ale je to čas, kdy nemusíme mít na sobě vůbec žádný kousek poslední mody, a přesto jsme tou největší celebritou. Když totiž jsme šťastni, úsměv nás zdobí.

Štěstí je doopravdy jen muška zlatá, proto si štěstíčko užívejte plnými doušky, abyste, až přijde chvíle mračen, na něj zavčasu se rozpomněli a sílu z něj načerpali.

Úsměvný den Iva.